Oldo - když Ty pohádku, taky jednu přidám.
Na Slovensku byla paní, jejíž dcera odjela dělat au-pair do Anglie (tehdy to bylo velice moderní a šance procvičit si anglinu v reálu - původně tam holčina jela na pár měsíců). Jenomže se tam zaláskovala a nakonec i vdala. Na svatbu pozvala samozřejmě svou matku (vdovu) a ta zjistila, že otec novomanžele je taky vdovec. Něco mezi nima přeskočilo, paní jezdila do Londýna několikrát ročně a nakonec si toho vdovce vzala. No a po svatbě se dohodli, KOUPILI POZEMEK NA SLOVAČI, POSTAVILI TAM BARÁK a žijou si jak páni z angl. důchodu (pán byl státní zaměstnanec, takže důchod solidní, na SVK poměry až královský) a obě rodiny se vzájemně navštěvovaly několikrát ročně. Před pár lety ale anglický manžel dcery dostal nabídku a celá rodina se odstěhovala z Aglie někam daleko (teď fakt nevím jestli USA nebo CND nebo kam - každopádně to maj´ na návštěvy z ruky, ale obě rodiny to prostě berou jako realitu, která je řešitelná).
Po přečtení Tvých příběhů by jeden řekl, že chytit se venku je něco nepatřičného, že je to snad i pohrdání rodinou - mě by naopak hanba fackovala, kdybych měl za pár let Pavla sobecky přesvědčovat, aby zůstal doma, že se mi po něm bude stýskat a při tom bych věděl, že by se "za kopečkama" měl šanci uplatnit a žít možná i spokojenější život než tady. Minimálně za tu zkoušku to prostě stojí a má-li někdo takovou nabídku, kterou tu už několik dní řešíme, byl by hřích se k ní obrátit zády - kdyby Pavel přišel s tím, že jako vysokoškolák (předpokládám, že ANO - dnes je VŠ titul často na podobné úrovni jako za mě byla maturita) půjde do ciziny rovnat zboží do regálů nebo mýt nádobí, asi bych se k tomu měl potřebu vyjádřit. Ale bylo-li by to jeho rozhodnutí, klidně bych ho vypustil (ale s tím, že dveře doma jsou stále otevřené)