Tak přesně nečemu takovýmu, co je popsaný v tom článku se chci s dětma obloukem vyhnout. Na jednu stranu už sám vím, jakej prevít je strach o děti a když jdu dneska na procházku na lontu, kde sem vyrůstal a divám se na některý stromy, kam sem jako malej lezl, tak bych normálně některý dneska ani nezdolal, ne, že bych to nedokázal fyzicky, ale spíš by mě omezoval pud sebezáchovy:D Vidět někde svoje dítě 15m vysoko na stromě, tak mě asi jebne, na druhou stranu bez takových zkušeností by ten život byl o ničem. Mám malýho bráchu asi o půl generace mladšího a už na něm a jeho kamarádech je obrovsky vidět to, jak se v posledních letech rozmohly technologie, když já sem byl malej, tak už sme měly první videohry, pak takový ty lepší na kazety, byly už videa a později na základce už měl každej doma počítač, nebo PS, ale neseděli sme u toho celý dny. Daleko radši sme vypadli ven, u mě si třeba máti už někdy v osmé, nebo deváté třídě na základce zvykla, že sem prostě v pátek odpoledne hodil tašku do kouta a objevil sem se v neděli. Bylo to normální a nikdo se o mě nebál. Od nějaké páté třídy sme chodili o prázdninách sami stanovat a nejlíp pár kiláků od vesnice, aby se rodičům nechtělo chodit na kontoly, dneska má můj brácha problém ve stejným věku stanovat doma na dvoře. Že by si dokázal zodpovědně někde udělat táborák v lese, tak to už je úplně šílenost a to pro nás bylo normální. Taky vidím průser v tom, že společnost se čím dál tím víc izoluje od všeho potencionálně nebezpečného, já když sem byl malej a byly sme venku a měli sme to daleko dom, tak sme se šli napít do řeky, kolikrát, když nebylo kde, tak i z čisté kaluže a byvali sme mnohem míň nemocní, z toho by měly dnešní děcka nejmíň žloutenku:-)