My jsme s Helčou dostali párek křečků jako svatební dar - teda nejsem si jistej, zda to byl fakt párek, každopádně původně byli dva.
Během týdne nám několikrát záhadným způsobem opustili akvárko a chytat je, to byla fakt lábuž (v bytě, kde Ti až to zvíře ukáže, kam se všude dá zalézt). Po tom týdnu (a několika útěcích) jsme najednou zjistili, že ze dvou křečků je najednou jen jeden (druhého jsme už nikdy nenašli - ani při stěhování bytu) a tak jsem pořídil klec.
V kleci náš křeček v klidu a pohodě žil dva roky (nažrat občas dostal, ale byl vcelku tichý a nenáročný), až loni v létě přijel na návštěvu můj spolubojovník z vojny s rodinou, jejíž součástí byl cca desetiletý synek. Velice se na křečka těšil a bylo mu divné, že je stále ve svém domečku a ne a ne vylézt ven - když to trvalo druhý den, zjistili jsme, že křeček díky již posmrtnému stavu nikdy domek neopustí (aspoň ne dobrovolně). Takže jsme křečka aspoň s kamarádovým synkem ve Stromovce pochovali.
Poučení??
Dávat zvíře jako svatební (či jakýkoli jiný dar) je nesmysl, dotyčný budoucí majitel přeci sám musí vědět, zda na nějaký chov zvířete má čas a hlavně, zda něco takového vůbec chce. Kdyby se nás dotyční zeptali předem, aspoň bychom předešli zbytečným problémům a třeba by křeček někomu jinému dělal víc radosti.