Zdar, jsem rok po femtolasiku v hradecké Fakultní nemocnici. Měl jsem cca 5 dioptrií a na brýle jsem byl zvyklý, ale přesto mě hodně sralo zamlžování při běhu a na kole... Přesvědčilo mě fórum bajkerů, kde na to pěli ódy. No operace nebyla tak těžká, i když jsem to seříznutí rohovky pociťoval dost nepříjemně. Problém byl v tom, když pak po mě chtěli, abych vstal, přešel k lehátku a na něm zůstal v polosedě, tak jsem samozřejmě zkápnul a měl jsem štěstí (a oni taky), že jsem se nesesul na zem. Kdyby mě to jenom napadlo, že ihned po takovém zákroku po mě budou chtít chůzi, místo abych zůstal ve vodorovné poloze, abych nastartoval mozek, tak bych se tomu vehementně bránil, tohle jim fakt vyčítám jako neprofesionalitu, jestli jste se někdo probírali z bezvědomí, asi víte...
Ovšem pak jen samá pozitiva a jistoty. Po převozu domů jsem pořád slzel, ale necítil jsem bolest, tak jsem seděl před televizí, bral prášky a sfinstvo na spaní jsem nechtěl vůbec. Druhý den jsem přišel na vyšetření namachrovaně v zrcadlovkách stylu terminátor a odpoledne jsem strávil krásnou procházkou, na kterou dlouho nezapomenu, měl jsem pocit jakési lehkosti... Jo a hned třetí den jsem si na gauči četl...
No a teď se mi prostě krásně jezdí na kole atd a dalekozrakosti se neobávám, očaři to říkají z alibismu, ale opravdu to zhoršení akomodace nastává s věkem, takže kolem 45-50 let to přijde na každého bez ohladu na operaci. A ještě k tomu naše (de)generace, která furt čumí do displejů...