Přijde chlapík do hospody, kouká, všude plno, akorát u jednoho stolu sedí samotný pán, má před sebou položený otevřený kufřík, kouká do něj a kroutí hlavou.
Tak ten první si přisedne, a po chvíli natáhne krk, aby viděl, na co ten druhý tak urputně civí - a nevěří svým očím: V kufříku malinkatý tenisový kurt, na něm to malinkatý Federer mastí s malinkatým Nadalem, chlápek na to kouká a vrtí hlavou, jak sleduje míček.
"No to je úžasný, kde jste k tomu přišel?
"No, já jsem rybář, víte, a takhle jednou mi něco zabere a já vytáhnu - zlatou rybku. A ona že když ji pustím, tak mi splní přání. Tak jsem ji pustil, a mám tohle."
"Šmankote, a kde jste ji chytil? To by se mi taky líbilo, já bych chtěl... co, řeknete mi, kde?"
A ten druhý že beze všeho, tak ten náš hned druhý den vystartoval, nahodil, chvíli nic, a potom lup - a na udici zlatá rybka.
"Hele, ty seš zlatá rybka, že jo, a když tě pustím, tak mi splníš přání, je to tak?"
A ryba: "Cože? Jo, přání, no to jo."
"Tak hele, rybo - já bych chtěl mít támhle na vršku vilu, jo? Ale velikou, rozumíš, 10 + 1, a tu vilu bych chtěl mít plnou doláčů. Jo, doláče, kam se podíváš, otevřu a všude samý doláče."
A ryba: "Co? Jo, todle. Tak jo. A teď mě pusť."
Tak on ji pustí, maže na kopec, a kouká - tam fakt stojí vila, jakou neměl ani Krejčíř. Odemkne, otevře dveře - a zasype ho lavina koláčů. Všude koláče, ve vaně koláče, v bazénu koláče, v šatně - překvapení - povidlový! koláče...
Chlápka málem jeblo. Nasprintuje zpátky do hospody, a ten druhý chlápek tam pořád sedí smutně nad tím kufříkem.
"Tak helejte, pane, TA VAŠE RYBA, TO JE VŮL! Dyť vona je hluchá jak tetřev! Já chtěl vilu plnou doláčů, a ona mi dala KOLÁČE!!!"
A ten druhý smutně pokývá hlavou, ukáže na kufřík a povídá:
"A vy si myslíte, že já po ní chtěl třiceticentimetrovej TENIS?"