benrotor

Milí přátelé a spol. Posílám odkaz na pár fotek z letošního výletu do Le Mans. Pro účastníky jako vzpomínku a pro ostatní jako inspiraci do budoucnosti... http://miirino.rajce.idnes.cz/Le_Mans_tour-cesta_a_zivot_v_kempu./ http://miirino.rajce.idnes.cz/Le_Mans_tour-prohlidka_boxu./ http://miirino.rajce.idnes.cz/Le_Mans_tour_-Parade_des_pilotes./ http://miirino.rajce.idnes.cz/Le_Mans_tour-zavod./ http://miirino.rajce.idnes.cz/Le_Mans_tour-jeste_par_obrazku./

Letos se opět chystáme na výlet do Francie na slavnou čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans, která se jede 16 -17.června. Podrobnosti najdete na mém webu http://www.benrotor.cz/node/23

Pěkné pozdravení posílám všem příznivcům legendárního závodu 24 hodin Le Mans. Letos opět pořádáme výlet na tento skvělý závod, a protože se pomalu blíží termín konání ( 12 - 13.6.2010 ), chtěl bych opět nabídnout spoluůčast. Na pravidlech a itineráři se nic moc podstatného nemění, o tom se můžete přesvědčit na následujícím odkazu na mé nové stránky http://www.benrotor.cz/node/23 Takže kdo má zájem se s náma do Le Mans vydat, dejte mě prosím co nejdříve vědět, abych mohl pomalu sestavovat seznam účastníků zájezdu, případně jednotlivé posádky. Přeju hezký den a těším se na Vaše odpovědi. :super:super

Pěkné pozdravení posílám všem příznivcům legendárního závodu 24 hodin Le Mans. Letos opět pořádáme výlet na tento skvělý závod, a protože se pomalu blíží termín konání, chtěl bych opět nabídnout spoluůčast. Na pravidlech a itineráři se nic moc podstatného nemění, o tom se můžete přesvědčit na následujícím odkazu na mé nové stránky http://www.benrotor.cz/node/23 Takže kdo má zájem se s náma do Le Mans vydat, dejte mě prosím co nejdříve vědět, abych mohl pomalu sestavovat seznam účastníků zájezdu, případně jednotlivé posádky. Přeju hezký den a těším se na Vaše odpovědi.

Le Mans 2009 Devatenáct ! Ne, to není věk kdy jsem přišel o panictví, ale počet účastníků zájezdu na letošní ročník slavné čtyřiadvacetihodinovky. Když pak v pátek večer ještě přišel za náma do kempu Petr Havlíček, byla to rovná dvacítka. Výprava se skládala ze dvou mikrobusů, dvou osobáků a před Paříží jsme se ještě spojili se dvěma motorkáři, kterým jsme vezli bágly, a kteří už vyrazili z Brna o den dřív. Jet čtrnáctset kiláků na motorce chce přece jenom trochu jiný režim. Cesta tam proběhla podle osvědčeného itineráře s tradičními zastávkami na různé druhy regenerace, takže ve čtvrtek večer kolem sedmé jsme přistáli na parkovišti nedaleko centrálního dispečinku pro registraci a během krátké chvilky jsme svírali v rukách víkendové vstupenky, včetně magických visaček s nápisem Beausejour, které nás opravňovaly k bezproblémovému utáboření se v kempu, který leží ve vnitřní části okruhu, nedaleko zatáčky Porsche. Když to člověk zná, je to brnkačka. Mě se to podařilo až po pěti letech a sedmé návštěvě, ale s ohledem na mé vzdělání a vrozenou inteligenci, to pokládám za docela úspěch. Trošku jsem měl z Beausejour obavy při vzpomínkách na předloňské dolování auta z bažiny, ale výběr místa na vyvýšenině a předpověď počasí dávaly alespoň teoretickou naději na snadnější pondělní odjezd. Rozbití tábora, včetně tradičního uvítacího přípitku šampaňským a vztyčení českých vlajek jsme trošku odflákli, a vzhledem k docela velkému počtu nových účastníků ( Jardo promiň ) jsme se vydali na sledování nočních kvalifikací do prostoru Maison Blanche. Ti nedočkavější to dotáhli až k oblouku Dunlop, ale během noci jsme se všichni zase poslušně vrátili do místa našeho přechodného pobytu a spánkem spravedlivých se připravovali na vyčerpávající víkend. Páteční ráno nás přivítalo sluníčkem, my se bohatě nasnídali a pomalu se vydali plnit další body víkendového itineráře. Jakožto tradiční úkol programu byla promenáda po Hunaudieres s asi hodinovou přestávkou u hospody, která leží zhruba v polovině legendární rovinky, a u níž se shromažďují fanoušci, provozující různé vodní atrakce, a nutící projíždějící návštěvníky plnit rozmanité úkoly. Nejčastějším požadavkem bývá protáčení kol, což nejpůsobivěji vypadalo u Land Rovera Defendera, který se chudák při tého produkci tak roztřásl, že jsem se chvíli obával, že se rozpadne. Holky uvnitř musely mít zcela určitě mnohonásobný orgasmus. Tak velký vibrátor se jen tak nevidí. Nejpůsobivějším kolektivním představením byla automatická mycí linka prezentovaná asi šesticí Angličanů. Borci představující kartáče se kolem vybraných vozů točili tak obratně, že by jeden myslel, že to tu dělají odjakživa. Na zpáteční cestě jsme se ještě narychlo stavili na návštěvě u českých traťáků v Arnage, a ti když viděli, jaká sestava je přišla pozdravit, nevěřili svým očím. Když jsme pak dělali tradiční společnou fotku, muselo se zabírat z docela velké dálky, aby se všichni do záběru vešli. Okružní jízda úspěšně skončila opět v našem ležení, kde jsme se obědem posílili k odpolední části pátečních exkurzí. Ta se měla odehrávat pěšky, případně místní MHD. Ještě že jsme loni na classicích s Mílou a Mirkem objevili, odkud místní šalina odjíždí. Jako první zastávku jsme zvolili prohlídku boxů, bez nichž by si člověk připadal tak nějak nekompletně. Prohlídka by sama o sobě vydala na mnohostránkový článek, ale připomenu jen blízké setkání třetího (nebo kolikátého) druhu s Astonem 007, krerý nám nějak přirostl k srdcím a Spykera, ve kterém se za volantem objevoval i Jarek Janiš. Pocit je to opravdu hodně povznášející, když mezi světovou elitou člověk zblízka vidí i české zástupce, kteří si ještě ke všemu vůbec nevedou špatně. Dalo by se tam určitě trávit celý den, ale neúprosný čas nás neustále vykopával směrem k tramvajové zastávce Antares, odkud nás měl místní dopravní podnik převézt na Parades Pilotes do centra Le Mans. U budky jsme si koupili jakýsi kolektivní lístek, který mě docela nahnal krůpěje potu na čelo, protože za nás vydal rozhodnutí, že se nesmíme za žádnou cenu navzájem poztrácet. Víckrát už to neudělám. To slibuji ! Tramwaj byla narvaná k prasknutí, takže se občas stavalo, že někdo vystoupil i o několik zastávek dál, než původně předpokládal. Zajímavý rozhovor svedl motorkář Alda s jednou šarmantní francouzkou, která co po něm vlastně chtěla, nevíme dodnes. Startovací větou bylo asi patnáct francouzských slov, končících něčím jako \" abůů \" . Na to Alda bleskově zareagoval : Alda Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů Alda : Z Brna Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů Alda : Z Česka Madam : No, no, no, bla, bla, bla, abůů Alda : Ale babičko, ( bylo jí asi padesát ) co mě to tady povídáš, vždyť já Ti vůbec nerozumím. Po této vyčerpávající přestřelce dvou vzájemně si zcela cizích jazyků se odvrátil, a tím dal definitivně najevo, že konverzace zkončila. Paní to zřejmě pochopila, a v dalším výslechu už nepokračovala. Místní šalinu jsme opustili na náměstí Republiky, odkud je to jen kousek na náměstí Jakobínů, kde se odehrávala akce našeho zájmu. Vyhlásil jsem rozchod, dále jakýsi termín, ve kterém bych byl rád, abychom se tady u zastávky opět všichni sešli, a s motlitbou na rtu, aby to dobře dopadlo, jsem vyrazil do víru velkoměsta. Ulice lemovaly neprodyšné davy fanoušků motorismu, kolem kterých jsme se prodírali ke katedrále sv. Juliena. O Parades Pilotes jsem psal už tolikrát, že mě připadá přímo neslušné, znovu tuto velkolepou atrakci popisovat. Na loňském závodě se nám podařilo ji vidět poprvé, a od té doby se určitě stane nedílnou součástí každého zájezdu na slavnou čtyřiadvacetihodinovku. Je to potřeba zažít. Tentokrát se nám s Aničkou podařilo těsně před zavírací dobou proniknout i do slavné katedrály, a v několika minutách ji zrychleným pochodem proběhnout. Ostatní účastníci vyhlíželi a následně zdravili naše piloty, kteří se do prostorů před katedrálou vraceli pěšky, a po cestě spolu s ostatními esy světového motorsportu špalírem jásajících fanoušků rozdávali autogramy a zdravili se se svými příznivci z celého světa. Opět srdcervoucí zážitek, srdce v krku a slzy na krajíčku. Češi v Le Mans!!! Na zastávce jsme se k mé obrovské radosti sešli všichni, a ještě jsem tam k mému obrovskému úžasu potkal Vaška Nováka, fotografa z AutoTipu, se kterým se v Le Mans potkávám pravidelně od roku 2006. Tehdy jsme se totiž seznámili při příležitosti návratu Škodovky do Le Mans na závodě historiků Le Mans Classic 2006. Večerní grilování norimberských klobásků, zapíjených Starobrnem, moravskými víny a valašskou slivovicí v českém táboře bylo už jen logickým završením hektického dne pod francouzskou oblohou, za zvukového doprovodu anglických fanoušků a spousty evropských ohňostrojů. Tábořiště jsme tentokrát měli trochu mimo hlavní proud, takže žádná cizojazyčná delegace nás nenavštívila a večer proběhnul celkem bez mimořádných událostí, až na milou návštěvu již dříve zmiňovaného Petra Havlíčka. Pouze chudák Alda, který seděl na zemi a při několikerém pokusu o odchod do stanu se snažil vstát s tím, že se chytal ješte docela horkého grilu, si svůj pobyt asi čtyřikrát o půl hodinky prodloužil. Není nad to, když se člověk poučí z předešlých chyb.Vždycky však suše konstatoval, že si dá ještě jedno, takže určitě nějak moc nepříjemný zážitek tím pro něho nevzniknul. Sobotní ráno bylo jako vymalované a naše výprava se pomalu rozkoukávala do dne startu tradiční čtyřiadvacetihodinovky. Někdo preferoval důkladnou osobní hygienu, další bohatě snídali, a jiní se odebrali za hlukem motorů k dráze, na níž dopoledne probíhají různé závody „veteránů“. Nedaleko sousedící Angličani si udělali vedle sprchových buněk klouzačku ze staré plachty, tu důkladně namydlili, a za hurónského řevu a povzbuzování soutěžili, kdo dál doklouzá. Fantazii se v Le Mans meze nekladou. Na začátek závodu jsem si vybral opět tribunu v zatáčce Porsche, kam jsem se se skupinkou nejbližších vydal asi hodinku před samotným startem. Chtěli jsme zabrat nějaké vhodné místo ke sledovaní začátku nelítostné bitvy mezi Peugeotem a Audi. Aston Martin byl samozřejmě naším největším favoritem, zvlášť startovní číslo 007, ale bohužel pouze teoreticky. Vytvořit rovnítko mezi benzínem a naftou bude přece jenom složitá a dlouhodobá záležitost. Osobně se domnívám, že to není možné, a že se zatím jedná spíš o preference toho či onoho způsobu výroby energie. Dieselové vozy mají tu výhodu, nebo nedostatek, že jsou velmi tiché, takže krátce po patnácté hodině se z ničeho nic vyřítila od Arnage tlupa šumících vozů, pronásledovaná smečkou řvoucích benziňáků, prolétla kolem nás do Maison Blanche a pak dál do cíle prvního okruhu. Závod byl odstartován. Když začaly vozy odjíždět na tankování, což začíná po nějakých čtyřiceti minutách závodu, odebrali jsme se do kempu poobědvat a využít totálně prázdných sprch. Po důkladné hygieně a jídle, které by nám určitě záviděl i sám velký Zdeněk Pohlreich, jsme se vydali prozkoumávat průběh závodu i z ostatních legendárních míst tohoto francouzského magického místa. Výzkum jsme zakončili ve večerních hodinách na přírodní tribuně v zatáčce Tertre Rouge, což znamená růžový pahorek - a pocity na něm se určitě dají srovnávat s dobytím toho Venušina. Cestou zpět jsme ještě důkladně prošmejdili Villages ve vnitřní části okruhu s obrovským množstvím stánků se zbožím souvisejícím s motorismem a s tímto slavným závodem. Steve Mc Queen je snad nejzobrazovanější celebritou. Jako řidič odpovědný za šťastný návrat nemívám ambice probdít celou noc u trati, takže někdy krátce po půlnoci jsem se zachumlal do spacáku a oddával se spánku spravedlivých, za neutuchajícího hluku závodních motorů a záblesků tryskajících ohňostrojů. Motoristický ráj na zemi. Nedělní dopoledne krátce po snídani a poté, co jsme se ujistili, že nulanulasedmička pokračuje v závodě, jsme se s Aničkou vydali na kolech do Arnage, kde se dají závoďáky vidět snad ze vzdálenosti do deseti metrů. Nájezd z rovinky od Mulsane do zatáčky Indianapolis je také impozantní. Neméně tak jako pohled na vozy s tisíci oděrkami, začerněné od mučených pneumatik a od pálícího se brzdového obložení, na vozy, na kterých je teprve zblízka vidět veškeré dosud prodělané utrpení. V člověku to vzbuzuje až lítost, nebo co je to za pocit u svíraného srdce, a ještě silněji přání, ať to všechno ještě proboha pár hodin vydrží. V duchu si vždycky představuju tu ohromnou hromadu mechanicky namáhaných součástek, z nichž kterákoliv a kdykoliv může říct, že už toho má dost a končí. Hlavně ten Aston 007 ať to přežije. Momentálně si drží skvělé čtvrté místo celkově a první mezi benziňáky, což je určitě pro Charouzův racing systém bombastický úspěch. Na závěr závodu jsme se opět přesunuli k hlavním tribunám a se zatajeným dechem, sevřenými pěstmi štěstí a s pomocí velkoplošných obrazovek, jsme sledovali zpoza plotu zakončení této fenomenální podívané. Do posledního okruhu se vítězné Peugeoty sjíždějí k sobě, traťový komisaři jim všemi signalizačními vlajkami mávají a vozy se zatím výletním tempem blíží do cíle. Na obrazovce vidíme u Arnage mávat i českou vlajku. Díky hoši. Srdce v krku, zavlhlé oči a vůbec všechno vzhůru nohama. Pak nám otevřou bránu a my běžíme jako o závod, abychom se dostali co nejdřív, a co nejblíž ke stupňům vítězů. Po celé té parádě se scházíme v kempu, který už spousta lidí opouští, místní „podnikatelé“ projíždějí tábořiště s pick-upy, sbírají „zapomenuté“ kempingové vybavení a život zase nabírá své civilní proporce. Konečně jsme zase všichni pohromadě, nikdo neemigroval, a až do pozdních večerních hodin probíhá vzájemná výměna zážitků, zkušeností a velkého množství nasbíraných fotografií.Všichni si samozřejmě slibujeme, že tady určitě nejsme naposledy... Jura Beneš

Le Mans Classic 2008 Potkali jsme Mr Beana ! Jo, fakt, nekecám. Úplně celej tam tak stál, jak ho pánbůh stvořil. Teda ne, nebyl nahej. Stál tam jen tak, v bílé kombinéze, v ruce přilbu a vedle něho bílej JAGUAR E–Type, se jmenovkou Rowan Atkinson na blatníku a startovním číslem šedesátosm na dveřích. Prostě nádhera. Neuplynul ještě ani měsíc a já už se znovu řítím s autem plným přátel starých závoďáků, po dálnicích do Le Mans, tentokrát na akci nazývanou Le Mans Classic 2008. Dříve bývaly závodní veterány nedílnou součástí slavné čtyřiadvacetihodinovky, jenže postupem času se množství přítomných vozů už nemohlo vejít do přilehlých prostor kolem a uvnitř okruhu. Rokem 2002 počínaje, se pořadatelé usnesli zorganizovat každé dva roky speciální akci zaměřenou pouze na účast veteránů, které kdy v Le Mans závodily, a při té příležitosti pozvat velké množství značkových klubů z celého světa na prezentace jejich archivních miláčků v areálu závodiště. Začátkem příslušného roku vydají seznam vozů, o které by měli zájem, a přijaté přihlášky potom ještě třídí, takže není žádná záruka toho, že pokud se člověk přihlásí, automaticky jede. Je to z důvodu zajištění pestrosti startovního pole, aby se z některé skupiny nestal značkový pohár. Auta jsou rozdělena do šesti skupin podle roku výroby, počínaje ročníkem 1923, kdy se tento pozoruhodný závod jel poprvé, a letos šesté „plateau“ končilo rokem 1979. V každé skupině startuje něco přes šedesát vozů, které jsou následně vyhodnocovány různými koeficienty závislými na stáří, objemu motoru a dalších pro nás záhadných veličinách. Jednotlivé skupiny se v průběhu čtyřiadvaceti hodin střídají zhruba po hodinových intervalech tak, aby každá skupina byla na dráze třikrát. Také se během této doby musí vystřídat jezdci, jinak musí první postát minutu v boxech, pokud druhý pilot nemá zájem. První start je tradiční metodou „Le Mans“, kdy závodníci stojí na opačné straně dráhy než jejich vozy a na pokyn startéra musí napřed přeběhnout silnici, nasednout, nastartovat a teprve potom vyrazit do závodu. Příliš vyvinutí šoféři mají docela handicap se samotným během, což potom nasoukat svá těla nacpaná v kombinézách za volanty svých stařičkých miláčků. Nás opět nejvíc zajímala druhá skupina, která obsahovala vozy mezi roky výroby 1949 až 1956. To jsem se taky zrovna narodil, ale že bych věkem získával na ceně, se mě teda moc nezdá. Spíš jsem už zralý na generálku. Startovala tady totiž naše stará známá z minulé akce v roce 2006, nablýskaná krasavice a chlouba českého poválečného automobilového průmyslu ŠKODA 1101 SPORT. Vypadá to, že se Škodovce v Le Mans docela zalíbilo, a že se po minulém úspěchu bude účastnit pravidelně. Egidyho team opět přepečlivě autíčko nachystal a optimistická nálada v kempu dávala naději na posun vzhůru po žebříčku klasifikace. Akce samotná je spíš společenskou událostí, což je poznat už ze vstupenek, na kterých jsou předtištěné přeškrtané symboly garderoby, která se příliš nedoporučuje. Jedná se zejména o odhalené horní části těla, vytahaná tílka typu Vasil a plážovou obuv vietnamského stylu. Samozřejmě vás nikdo z areálu nevypráská, ale na druhou stranu je pozoruhodné, že i na takovýto zdánlivý detail se pořadatelé zaměřují. Ve vnitřních prostorách závodiště, které mají v plánku poetický název „villages“, je potom velké množství rozličných stánků s doplňky, připomínajícími návštěvníkům, jakou dobu už automobilismus ovládá celý svět. Nebo dusí? To je asi věc názoru a pohledu na věc. Nicméně se dají pořídit různé věci, od vycházkových holí ze slonovinovou rukojetí, přes dámské autorukavice z nejjemnější kozinky, až po benzinové stojany firmy SHELL z počátku dvacátého století. Stánky s modely aut všech možných výrobců jsem ani nepočítal. Jelikož jsme byli ve Francii a na oslavě vkusu, elegance, gentlemanství a šarmu, nechyběly ani stánky s vybranými druhy šampaňského. Láhev sice za padesát euro, ale zase ta atmosféra a zážitek k nezaplacení. Polstrovaná křesílka, stolky z masivu, bílé ubrusy, vysoké skleničky, kdo by odolal. Dalo se taky pořídit deci za deset, ale pro skupinku se už určitě vyplatila celá flaška. Pardón, láhev. Jsme přece ve vybrané společnosti. Z červnové návštěvy tradiční čtyřiadvacetihodinovky jsem měl nově nabyté informace o městské hromadné dopravě a tak jsme spolu s Mílou a Mirkem, který mimochodem v roce 2006 výše zmíněnou Škodovku pilotoval, vyrazili v sobotu dopoledne opět do centra, objevovat další pamětihodnosti tohoto pozoruhodného města. Jako dopravní prostředek jsme tentokrát vybrali tramvaj, po brněnsky šalinu a plni očekávání jsme vyrazili k zastávce. Ta se nachází nějakých tři sta metrů od východní brány, nebo našeho kempu Houx. Automat na lístky tvrdošíjně odmítal bankovky, i když jsme ho prosili, ale po krátké chvilce vzájemného šacování se nám i jeho podařilo uspokojit. Na důkaz naprosté blaženosti z našich mincí nám vysypal šest lístků v souhrnné ceně 7.50,-E. Po krátké chvilce čekání se objevil naleštěný elektrický vůz, vyvedený v decentní cihlové metalíze s matně černými doplňky. Pozoruhodné na zdejších šalinách je to, že každá má mimo čísla trati také vlastní jméno, většinou podle nějaké významné osobnosti svázané s místním krajem. Naše souprava se jmenovala Wilbur Wright podle staršího z bratrů Wrightů, který se v roce 1908 svými demonstrativními lety v okolí Le Mans snažil vnutit svůj čerstvý vynález francouzské armádě. Po krátké konzultaci s místními důchodci se nám podařilo si lísky ve voze označit a za zhruba čtvrthodinku jsme vystupovali na Náměstí Republiky v centru Le Mans. Je to mnohem lepší a zároveň i mnohem rychlejší, než okružní jízda autobusem, ale také to, že tramvaje jezdí ještě asi hodinu po půlnoci, jasně tento druh dopravy favorizují. Po cestě jsme se zastavili v informačním centru pro mapu a potom už hurá na Náměstí Jakobínů, ke slavné katedrále svatého Juliena, kterou jsme chtěli tentokrát prozkoumat i zevnitř. Na náměstí nestála tentokrát žádná slavobrána, ani tribuny pro místní papaláše, jen kombinace aut zaparkovaných v centrální části dávala tušit, že se v okolí města zase něco benzinového děje. Kabriolet Ferrari z devadesátých let, Hillman Imp ze šedesátých a hned vedle Renault ze začátku století, samozřejmě na platných registračních značkách. Jen ta emisní známka byla trošku ušmudlaná. Po vystoupání po nějakých třiceti schodech jsme se ocitli v těsné blízkosti katedrály a také v úplně jiném světě. Uzoučké křivolaké uličky, kočičí hlavy, břidlicové střechy a kamenné domy s maličkými okénky, balkónky a balustrádami, vyvolávaly vzpomínky na dobu královských mušketýrů. Kdyby se odněkud vynořil d‘Artagnan, nebo ovíněný Porthos, asi by nás to ani moc nepřekvapilo. Vnitřek chrámu potom ve mně vyvolával pocity jako ve všech ostatních církevních stavbách, to znamená malost, nicotu a pokoru vůči nekonečnu světa. Nejsem v této oblasti moc kovaný, abych popisoval jednotlivé zajímavosti, není tady k tomu ani prostor, ale určitě návštěva stála za to. Na náměstí jsme si potom ještě dali pivo a kávu a vyplnili tak čas vymezený k návratu do areálu závodiště, kde jsme chtěli shlédnout první start naší oblíbené skupiny dvě. Úderem čtvrté se celé to grandiosní divadlo dalo do pohybu a trvalo nepřetržitě až do nedělního odpoledne, kdy Rolexky na věži časoměřičů, opět ve čtyři, ukončily tento skvělý kus. Naše skupinka se během této doby neustále scházela, rozcházela a různě potkávala, jako italský manželský pár, a užívala si naplno nabízených motorových lahůdek. Jeden kolikrát opravdu nevěděl, kam dřív skočit. Jestli sledovat průjezdy Fordů GT 40, Porschí 917 a ostatních legend po dráze, nebo prolízat parkoviště závodních strojů rozdělená podle ročníkových skupin a jednotlivá auta si i očichat. Tam jsme taky potkali, nebo spíš jenom viděli Mr.Beana. Nebo to bylo v pátek ještě před závodem? Teď už si to opravdu přesně nevybavím, ale asi je to stejně jedno. Byl tam ! Taky nesmím zapomenout na Škodovku, které jsme po celou dobu drželi palce, nebo pěsti štěstí, jak říká Anička, protože se celou dobu držela moc statečně, a bylo poznat, že za ty dva roky od premiéry se mnohému naučila. Nebo spíš celý její podpůrný tým na ní zodpovědně pracoval, aby mohla opět dosáhnout vynikajícího výsledku v tak silné konkurenci. Jedenácté místo z šedesáti vozů hovoří za vše, zvlášť pokud si uvědomíme, že za sebou nechala takové legendy jako jsou Jaguar, Maserati nebo Porsche. Po skončení se v kempu u bílého a slivovičky ještě dlouho diskutovalo o právě proběhlém víkendu, zatímco já jsem ve svém stanu nabíral sílu k zítřejší cestě domů. Ta potom proběhla po známé trase a bez nějakých zaznamenání hodných událostí celkem úspěšně, takže jsme v Brně přistáli v pondělí, někdy kolem deváté hodiny večerní. Velký dík patří Míle za to, že se celou cestu pilně starala o přísun vitamínů do mého organizmu a pravidelně měnila cédéčka s Šimkem a Izerem v přehrávači. Taky za dodávku několika lahví „neperlivé řetízkovky“, která nám zpříjemňovala večery a některé členy týmu nutila volně přecházet z mluvených slov k posunkové řeči, až ti nejpilnější připomínali spíš větrný mlýn, než solidní otce od rodin. Jura Beneš

Le Mans 2008 Konečně ! Tak konečně při čtvrté návštěvě tohoto skvělého světového podniku jsme se dokázali dostat na proslulou Parades Pilotes do centra Le Mans na náměstí Jakobínů, která nám stále a tolik let unikala. No, spíš nám trvalo, než jsme sebrali odvahu a odhodlali se objevit nějaký smysluplný způsob dopravy z okruhu do centra, o kterém jsme ale už tolikrát slyšeli, a nesnažili se neustále, naivně a zcela bezúspěšně protlačovat náš mikrobus totálně ucpanými ulicemi. Abych ale zase začal pěkně popořádku, musím vzpomenout standardní zmatky a chaos při chystání výpravy, hledání seznamu věcí nezbytných k výletu, který jsme loni pracně vytvářeli, ale teď ho ne a ne najít, a kompletování posádky. Jako už tradičně byl největší neznámou konečný počet účastníků. V jedné chvíli to dokonce vypadalo, že budem muset objednávat nefalšovaný autobus, ale v posledním týdnu před odjezdem se náš tým vykrystalizoval ve zdravé jadérko o pěti členech, plus jedno doprovodné vozidlo z Uherského Hradiště. Cesta proběhla bez zaznamenáníhodných událostí, snad jen to množství ředkviček, skřoupaných po cestě, jsem měl trošku omezit, protože ještě druhý den ráno moje, jimi zcela zdevastované chuťové pohárky, odmítaly rozeznávat i jen sebemenší rozdíly mezi solí a cukrem a rozžvýkaný, včera ještě docela pikantní lovečák, svou chutí připomínal řádně vylouhované drtiny vhodné k výrobě dřevotřískových desek. Ještě jedna, taky už celkem tradiční podívaná nás postihla asi patnáct kilometrů před Prahou kolem půl šesté ráno, a to dost hnusně roztřískaná Oktávka zasažená dodávkou přímo do pravého boku tak, že se oboje pravé dveře bezmála dotýkaly vnitřní stranou řadící páky. Co tam ti borci vyváděli, je nám doteď záhadou. Hnusný zážitek, nicméně fakt, že zbývajících dvanáctset kiláků po západní Evropě už jsme opět nic podobného neviděli, nutí určitě k zamyšlení o vyježděnosti a celkovému přístupu k chování na silnici u našich „šofců“. Po několika bezpečnostních přestávkách nutných k čurání, papání, bumbání a jiným kratochvílím, jsme dorazili tradičně večer kolem sedmé do blízkosti Le Mans. Návštěvu centra i pozdravení segniory Belghetti jsme letos vynechali a plni optimizmu mazali přímo do kempu Beause Jour, kde jsme vloni tak hezky kempovali. Domina u vchodu nám ovšem zamávala před nosem svým pěstěným ukazováčkem a kulometná palba slovíček no, no, no, nikoho nenechala na pochybách, že i letos budeme zkoušet nové varianty průniku do kempu. Ještě k nám měla docela dlouhý proslov o správném postupu při získávání jakési žluté cedulky, jenže naše naprostá neznalost francouzštiny proměnila její jistě poučnou přednášku v bohapusté házení perel sviním. Kývali jsme hlavama jako houpací koně a na závěr se zmohli pouze na překotná slova díků, i když jsme vůbec netušili, za co vlastně děkujeme. Možná za to, že už přestala, nebo že nás nenechala pro výstrahu zbičovat na veřejném místě. Merci madame. Každopádně jsme se vysmekli z jejího zajetí a vydali se kroužit po přilehlých prostorách a hledat způsob nabytí vstupenek a oprávnění k vjezdu do libovolného kempu. Jediné slovíčko, které nám utkvělo v paměti bylo něco jako Au, Ou, nebo A, jenomže i toto se stalo zcela nepoužitelným, když po naší interpretaci oslovení pořadatelé kroutili nevěřícně hlavama jako před tím. Dnes už si přesně nevzpomínám, která kombinace zoufale seskládaných slovíček přivedla naši výpravu před CITY EXHIBITION CENTRE, ale faktem zůstává, že toto místo se ukázalo jako jediné správné k příchodu na okruh. Nedostali jsme cedulku žlutou, ale za bratrských 80,-E modrou, s nám dobře známým nápisem MAISON BLANCHE. Když jsme po pár minutách zjistili, že se jedná, podle našeho názoru, o jedno z nejprestižnějších míst ke kempování, naše nadšení nebralo konce. Kemp Maison Blanche leží v areálu závodiště, snad sto metrů od dráhy a bývá natřískaný anglickými fanoušky vlastnícími rozličné skvosty automobilové historie. Toto tvrzení se nám potvrdilo záhy po zaparkování, když kolem nás probublal nádherně modrý FORD GT 40 a naproti přes uličku si to trůnil legendární JAGUAR E – TYPE. Konečně máme hned zpočátku místečko, ze kterého nás jen tak někdo nevystrnadí. S touto myšlenkou a úsměvem na rtech jsme se pomalu začali rozkoukávat po okolí a nasávat důvěrně známé pachy blízkého závodního okruhu, na kterém právě probíhaly tradiční noční kvalifikace. Za sousedy jsme měli partičku asi pěti mladíků z Anglie, se kterými se na výlet do Francie vydala i tři děvčata. Tato skupinka byla pozoruhodná zejména tím, že se celý víkend v pravidelných intervalech opíjela třídecovými pivy téměř do němoty, kdy potom jejich tábořiště vždycky vypadalo jako po řádění hurikánu Katrina. Koberec vypitých i nedopitých „lahváčů“, mezi tím špinavé nádobí, dřevěné uhlí, polámaný kempový nábytek a krevety na špejlích dávaly tušit, jak asi vypadají pravé Lukulské hody, made in England. Pak že mají angláni fádní kuchyni. Jejich asi šedesátiletý soused z druhé strany, který kempoval ve své dodávce, nám sice vždy omluvně vysvětloval, že toto není typicky britské chování, ale my věděli své. V pátek ráno mířily naše kroky již tradičně na projížďku po trati, zejména do míst proslulé restaurace v polovině rovinky Hunaudieres. Naši mladí seděli v otevřených bočních dveřích Transportéru, jako příslušníci americké námořní pěchoty ve vrtulníku Bell při prozkoumávání džungle a na klínech připravené nabité vodní samopaly na obranu proti rozdováděným fanouškům lemujícím legendární místa. Už, už to vypadalo, že výlet proběhne bez velkých incidentů, a že naše zastrašovací metoda odkoukaná od Ramba bude slavit úspěch, jenže přesně v té chvíli se o Červovu hlavu roztříštila minimálně kilová vodní koule, zbaběle vržená z třetí řady, a to ještě holkou, která jako by z oka vypadla punčochaté Pipi. Rozstříknutá voda nás všechny vytrhla ze snění o mírovém průběhu naší mise a náš Transporter se rázem změnil v bojové vozidlo. Neříkám, že všichni zasažení našimi zbraněmi dostali svou dávku zaslouženě, ale i tyto vodní bitvy patří neodmyslitelně k průběhu závodního víkendu nedaleko Le Mans, a tak se určitě nikdo necítil příliš pohoršeně. Po návratu do kempu proběhnul oběd a následně jsme se vydali na prohlídku boxů, které bývají v pátek otevřeny pro veřejnost od desíti ráno do osmi do večera. Před boxy Charouzova Racing systému jsem si vybavil večerní vzpomínání jednoho Francouze u kelímku veltlínu z Čejkovic na první vystoupení Tomáše Engeho v Le Mans, tenkrát ještě na Ferrari. Díval se prý za obloukem Dunlop ve sjezdu k zatáčkám Esses a u všech „gétéček“ vždy několikrát zablikala brzdová světla, jen u Engeho nic. „ Tomas Enge no brake, Tomas Enge full gas, full gas. Very good driver“. Řekli jsme mu, že u nás v Česku takhle jezdíme všichni, ale nevím, jestli nám věřil, nebo jen přikyvoval ze slušnosti, abychom mu ještě nalili. Protože jsme prohlídku boxů měli za sebou poměrně rychle, rozdělili jsme se na několik skupin. Část si chtěla ještě ve větších detailech prohlídnout a vyfotit závodní vozy, ve valné většině bez všeskrývajících kapotáží, část se vydala do muzea a zbývající skupinka Táni a mně vyrazila do města objevit cestu hromadnou dopravou do centra. Někde jsem slyšel, že tam jezdí autobus od hlavní brány, takže tady logicky začalo naše pátrání dotazem u hlídače přilehlého parkoviště. Nebudu tady znovu trapně opakovat, že francouzsky umím říct pouze bonžůr a mersí a od včerejšího večera jsem se od výše vzpomínaného Francouze ještě naučil správně vyslovovat název proslulé rovinky „ inadiér “, ale ta akce se moc jinak nazvat nedá. Toto divadýlko jsme absolvovali ještě asi třikrát, než jsme se ocitli na typické autobusové zastávce, ležící asi pětset metrů napravo od hlavní brány, plné evidentně motoristických fanoušků olepených převážně dánskýma vlajkama. Autobus přijel asi za pět minut a my se nalodili na jeho palubu s pocitem spousty volného času pro zkoumání tajů městské hromadné dopravy v Le Mans. Dánové se chovali tak suverénně, že jsme ani na vteřinu nezapochybovali o tom, že nás dovedou k vysněnému cíli. V jednu chvíli jsme sice začali spekulovat o tom, jestli nejedeme náhodou nějakým vyhlídkovým spojem kolem celého města, ale záhy, asi po hodině kličkování snad po všech okrajových čtvrtích, začali Dánové nervózně posedávat a za okny se objevilo nádraží. Většina cestujících, včetně nás, vystoupila a vydala se po kolejích do mírného kopce k centru, na náměstí Jakobínů, kde se tradiční Parades Pilotes odehrává. Postupně v nás sílilo přesvědčení, že jsme na správné cestě k dosažení nového úspěchu v objevování dalších příslušenství k proslulému závodu. Ulice v centru slavnostně vyzdobené, všude plno květin a vlajek všech zúčastněných států, včetně té naší české. Docela fajn pocit. Dále pak vedl přilehlými ulicemi okruh, vytvořený ze železných zábran, lemovaný tisíci fanoušků i obyvatel města, kterým bude slavnostní průvod s jezdci jednotlivých týmů nasedaných v historických otevřených vozech defilovat. Paráda oficiálně začíná v šest hodin a spočívá v tom, že jezdci jednotlivých týmů nasednou do připravených veteránů, vyjedou na rampu uprostřed náměstí, kde je komentátor postupně představuje přihlížející veřejnosti, včetně vysokých představitelů politického i motoristického života, sedících na tribunách v blízkosti rampy, a pak všichni postupně odjíždí do špalíru v ulicích. Vystoupení na náměstí a následně taky průvod bývá prokládán skupinami mažoretek a množstvím dalších uměleckých uskupení, čímž se z toho stává docela pěkný karneval. Dokonce byla přítomná i nějaká dechovka z Česka, jen si už nevybavím její název, ani město ze kterého byla. Ještě než začnou týmy nasedat do připravených vozů, jsou shromážděny v ohraničeném prostoru pod katedrálou Svatého Juliena, takže přihlížející mají možnost zahlédnout na vlastní oči opravdu nevídané množství těch nejslavnějších jezdců v poměrně vysoké koncentraci. Letos se mimo jiné účastnilo rekordních osm pilotů formule jedna. Nečekali jsme až do úplného konce, protože poslední autobus odjíždí od nádraží krátce po osmé, ale úderem sedmé jsme se vydali na zpáteční cestu autobusem k okruhu. V kempu jsme lehce povečeřeli a pak vyrazili na již tradiční návštěvu českých traťáků k Arnage, kde jsme mimo jiné opět vyměnili teplající Starobrno z našich zásob za výtečně vychlazené z jejich ledničky. Pár jsme jich taky na důkaz přátelství nalili do hlavy, čímž se naše sebevědomí, trochu potlačené cestováním po městě, vrátilo na svou obvyklou úroveň. Po skončení audience a následném setmění se naše skupinka vydala na zpáteční cestu do kempu, kde jsme hodlali pokračovat v bohulibých diskusích o autech a jejich příslušenství, jenže místo toho jsme naše včerejší anglo/francouzské hosty pracně a dlouho do noci učili vyslovovat slůvko „kelímek“. Zvlášť francouzský dialekt zněl našim uším velmi příjemně. V sobotu ráno v devět byl odstartován Warm up pro účastníky letošního závodu a po něm hodinový závod historiků skupiny „C“, ze kterého jsem byl jako milovník Wanklova motoru nejvíc zvědavý na MAZDU 757 s jeho třírotorovým exemplářem. Vypadala docela zachovale, jen ten vrchní byl nějakej divnej. Asi se chtěl, místo pořádného vymetení sazí z výfukového potrubí a podráždění ušních bubínků přítomných diváků, jen tak prohodit, nebo jsem nezvolil nejvhodnější místo ke sledování. V Maison Blanche se spíš dojíždí na brzdy, které jsou jak známo docela bezhlučné a do šikan Ford se taky nevrhá na plný plyn. Příště budu muset zajít na cílovou rovinku. Zamáčknul jsem slzu a věnoval svou pozornost fialovobílým Jaguárům Silk Cut, Mercedesu C9 v úpravě Sauber a v neposlední řadě hromadě Porschí 962. Moc hezká podívaná. Závod skončil krátce před polednem a my začali pomalu uvažovat o tom, které místo vybereme k pozorování příjezdu vozů z prvních pár okruhů po ostrém startu do sedmdesátého šestého ročníku slavné čtyřiadvacetihodinovky. Nakonec, po loňském úspěchu zvítězila zatáčka PORSCHE, mimo jiné také proto, že jsou docela z dálky vidět přijíždějící auta a taky se tato tribuna dá považovat za hraniční bod diváckého sektoru. Vypravili jsme se proto do těch míst asi o hodinu dřív, abychom obsadili ještě nějaké slušné místo a mohli se přesvědčit na vlastní oči, jak si borci udrží pozice vybojované v kvalifikacích. Zvláště šesté místo „naší“ LOLY s motorem Aston Martin, nás příjemně hřálo u srdce a my mohli být zase chvilku pyšní na to, že jsme Češi. Krátce před třetí za doprovodu SAFETY CARu se stádo nadržených koní uvězněných v motorech závodních vozů a držených ještě na uzdě jejich piloty protáhlo kolem nás, aby úderem třetí a po rozsvícení zelených semaforů pod řídící věží, vyrazilo k velmi dlouhému a únavnému boji o sekundy, na této legendární 13629 metrů dlouhé trati, průměrnou rychlostí přesahující 230 km/h, kde ti nejlepší najedou za dvacetčtyři hodin víc jak pět tisíc kilometrů. Je odstartováno! Vrtulník provázející celé startovní pole nám z dálky signalizuje, kde asi se celá smečka divokých šelem vypuštěných z arény právě pohybuje, a my si v duchu mumláme světoznámá místa. Oblouk Dunlop, Esses, Tertre Rouge, Hunaudieres, Mulsane, Indianapolis, Arnage a už je máme tady. První tři Peugeoty, dvě Audi a s nimi česká LOLA, kterou pronásleduje poslední z dieselů, červenostříbrná AUDI startovní číslo jedna. Bombastický pocit a husí kůže i na jazyku. S vedoucí sedmičkou ještě drží krok japonský DOME JUDD S102 startovního čísla 11 a pak už následují PESCAROLA, ORECY, PORSCHE RS Spyder a pestrá směsice gétéček v čele s CORVETTAMA a ASTONY MARTIN, z nichž ty tovární jsou vyvedeny v barvách ropného gigantu GULF. Hned se mně vybavila slavná věta Steve Mc Qeena o tom, že „Život je závod, a to ostatní před i po, je jen čekání“. Po nějaké době, kdy se mně začalo zdát, že se situace stabilizovala, jsem se odebral do kempu na pozdní lehký oběd a nabrání sil před večerním putováním kolem trati směrem k další hraniční metě, tentokráte k legendární zatáčce Tertre Rouge. Po pár soustech makrobiotického chalupářského guláše jsem však málem polknul lžíci, a to právě v okamžiku, kdy od trati přiběhl Libor a s očima navrch hlavy vydával nesrozumitelné skřeky, ze kterých jsem rozuměl pouze slovům Charouz, kačírek, svodidla, v prdeli a kulhá do boxu. Ledová sprcha by určitě nevyvolala silnější reakci a hlavou se mně začaly bleskově míhat myšlenky. Jedeme domů, nejedeme domů, mám plakat, mám se ožrat, někoho zmlátíme ?! Co když ale bude silnější a dá na budku mně? Radši toho necháme a počkáme, jak to dopadne. Do cíle ještě zbývá spousta času a pokud nebude poškozeno nic zásadního, mechanici si s tím určitě poradí, nebo jsem v to aspoň doufal. Oprava trvala něco kolem čtyřiceti minut a tak se modrobílá LOLA vydala do večerní stíhací jízdy se ztrátou nějakých třinácti okruhů. Pak už jen Lucifer míchal tím pekelným gulášem a mimo trošky vody v časných ranních hodinách a přeháněk v samém závěru pravidelně přidával i ostatní ingredience, jako prasklé pneumatiky, výlety do kačírku a podobné lahůdky. V neděli až teprve krátce před třetí vyplynulo na povrch, že Tom Kristensen se svou AUDI R10 TDI a dvěma stájovými kolegy Rinaldem Capellem a Allanem Mc Nishem, přelstili smečku Pažoutů a stanou na stupních nejvyšších. Populární Tom dokonce už po osmé. Závod opravdu napínavý až do samotného konce a naše, námi ostře sledovaná LOLA, po skvělé stíhací jízdě skončila na fantastickém devátém místě. Po absolvování vyhlášení vítězů, které jsme shlédli z cílové rovinky, jsme se pomalu vydali po dráze do kempu, kde jsme poslední večer strávili relaxací a volnou diskusí na téma právě proběhnuvšího úžasného víkendu a výměnou různorodých zážitků. Tam jsme si také všichni svatosvatě slíbili, že se příští rok opět na okruhu v Sarthe sejdeme a to ještě se spoustou dalších kamarádů a kamarádek, které během roční přestávky seženeme. Le Mans jsme opouštěli v pondělí za svítání, někdy kolem páté hodiny ranní a do Brna jsme dorazili obligátně večer kolem deváté. Jura Beneš

Opět jsme fandili přímo na místě, ale pro PEUGEOT to dopadlo docela blbě, na to, jaké měli cíle. http://www.lemans.cz/2008/le_mans_2008.htm Snad teda příští rok.

24 hod. Le Mans 2007 Třikrát a dost. I takto by mohlo začínat ohlédnutí za nedávno vykonaným výletem na snad nejproslulejší automobilový závod světa. Mohlo, ale to by nesmělo na každém ročníku být tolik velkých novinek a různých drobných překvapení, která tento legendární závod opřádají a dělají ho tak atraktivním pro statisíce diváků, přijíždějících jej shlédnout z celého světa a snad i okolí. Některé postavičky, které jsme během víkendu potkali, musely mít stoprocentně základ v mimozemšťanech, i když to před námi vtipně maskovaly solidní angličtinou. Pro naši sedmičlennou delegaci bylo největší letošní novinkou počasí a následné překvapivé zjištění, že stany a altánky za pár stovek z Lídlu nejsou, ale opravdu nejsou nejvhodnějším vybavením na mokrý kemping. Zato spacáky se výborně osvědčily, jako vyprošťovací pásy pod kola, při opouštění rozbahněného kempu. Připadali jsme si jako Žižka u Sudoměře, jen s tím rozdílem, že místo křižáků byli našimi protivníky angličtí fanoušci s obytnými auty a luxusními sporťáky, kteří, mnohdy zapadení až po nápravy, bezmocně čekali na vyproštění. Bohužel, mnohdy tito nešťastníci stáli uvězněni na místech, kde úspěšně blokovali průjezd jakýmkoliv směrem, takže také vyprošťovací traktory měly docela dost práce se k nim vůbec probojovat. Jinak takový traktor a za ním na laně Aston Martin DB9 zaflákaný od bahna až po střechu vypadá docela zajímavě. Prostě i stádo čtyřistapadesáti anglických plnokrevníků, zakletých v nádherném šestilitrovém dvanáctiválci, se musí sklonit před francouzským rašeliništěm skrápěným celý týden přívalovými dešti. To jsem ale trošku předběhnul a dostal se myšlenkama až na závěr celého pobytu na tom skvělém místě. Takže znovu a pěkně popořádku. Letos jsem byl ve shánění souputníků o dost úspěšnější, takže kromě plného Transportéru, jsme ještě dělali lodivody jednomu manželskému páru z Brna, který chtěl zpáteční cestu věnovat prohlídce několika zámků na Loiře a dalším francouzským pamětihodnostem. Ti jeli za námi ve vlastním voze pouze po cestě tam. Jízda proběhla bez nějakých zaznamenáníhodných událostí a ve čtvrtek večer kolem šesté jsme zaparkovali před gotickou katedrálou Svatého Juliena na náměstí Jakobínů v Le Mans. Tady si noví účastníci udělali pár akčních snímků, jednak samotné katedrály, pak také rampy na zítřejší Parades pilotes a v neposlední řadě také oblíbeného květinářství seniory Belghetti, ze kterého se bohužel za ty roky stala kavárna. Po hojném vykonání této potřeby jsme se přesunuli k okruhu, kde momentálně probíhaly měřené tréninky všech kategorií, které se v sobotu postaví na start závodu. Náš oblíbený public parking BLEU byl v tu dobu už plně obsazený, tak nás milí francouzští pořadatelé nasměrovali na nedalekou ohrazenou louku, kde jsme odstavili svá přibližovadla a vydali se k trati koupit víkendové lístky. Následně jsme nedočkavě proběhli branou u MAISON BLANCHE do areálu závodiště a mazali se podívat k trati, jak si vedou naši borci. Patnáctka Charouzova racing systému bylo snad první auto, které jsme na okruhu uviděli. Zanedlouho prolétl kolem také Aston Martin DBR 9 startovního čísla 007, na kterém se střídal taky Tomáš Enge, a v té skrumáži jsme také identifikovali Spyker Jarka Janiše. Další strojovnou, kterou jsme netrpělivě vyhlíželi, byla další, fungl nová turbokamna na světovém závodním kolbišti, a to dvojice domácích PEUGEOTŮ 908 HDi FAP. Během chvilky se oba prohnali kolem nás a my se s pocitem kompletnosti pomalu vydali přes šikany FORD směrem k cílové rovince. Po krátkých zastávkách před jednotlivými krytými tribunami jsme se postupně dostali až za oblouk DUNLOP, kde jsme svoji noční exkurzi pro nováčky ukončili pohledem na závodní auta sjíždějící z kopce do zatáček ESSES. I když trať byla po několika přeháňkách docela mokrá, jednotliví piloti v zatáčkách dělali, jako by nic. Něco na těch mokrých gumách přece jen asi bude. Oficiální trening skončil o půlnoci a to byla také doba, kdy se parkoviště BLEU začalo vyprazdňovat a pro nás nastal okamžik návratu do tradičních kolejí, včetně vybudování základního tábora. Do spacáků jsme se dostali někdy kolem druhé hodiny ranní s tím, že máme docela dobře zaděláno na víkendové táboření, a případné dešťové přeháňky že nás neodplaví do místního potoka. Jaké však bylo naše překvapení, když nás kolem sedmé probudil neurvalý francouzský křik a bouchání do našich chatrných příbytků s tím, že letos je parkoviště pouze pro samotná auta a stanovat máme mazat do kempu. Marně jsem tomu pohůnkovi vysvětloval, že podle rezervačních tabulek na internetu jsou už od dubna všechny kempy obsazené, nedal si nic říct a napoleonskými gesty jasně dával najevo, kterým směrem máme zmizet a co se stane, jestli nás tam ještě za půl hodiny najde. Měl velké štěstí, že navzdory jemnému francouzskému vychování neumím francouzsky ani slovo, co bych mu rád řekl, by si jistě za rámeček nedal. Když jsem si pak v hlavě několikrát přehrával naši jednosměrnou diskusi, vybavovalo se mě slovní spojení, které nápadně připomínalo název BEAUSE JOUR, což jsem objevil v plánku závodiště jako název kempu, který leží uvnitř okruhu v sousedství zatáčky PORSCHE. Vrátní nás tam uvítali s otevřenou náručí a za poplatek 46,-E za auto, jsme si tam údajně mohli dělat, co nás napadne. Základnu jsme zbudovali v rohu jedné řádně zmeliorované louky, kde jsme byli z jedné strany chráněni vodním příkopem a z druhé nějakými keři, zdánlivě připomínajícími naše vrby. Místečko úplně super. Tak se stalo, že v pátek kolem deváté ráno, krátce po slavnostním vztyčení české vlajky, jsme začali přemýšlet, co s načatým ránem. Jako úkol číslo jedna jsme vylosovali návštěvu traťových komisařů z TKB www.volny.cz/tkbrno , kteří v Le Mans už docela pěkně zakořenili. Jejich počet narostl o dva člověky a útulné místo u ARNAGE se jim zřejmě stane tradicí. Po krátkém pokecu, nezbytném focení a povinné výměně teplého STAROBRNA z našich zásob za studené z ledničky, jsme se přesunuli proti směru jízdy zítřejšího závodu, k výletní restauraci v první části proslulé rovinky HUNAUDIERES. Tam se shromažďují skupiny automobilových fanoušků, kteří vytvoří špalír a korzující posádky zastavují k předvádění výkonu svých vozů pomocí protáčení pneumatik. Největší aplaus ovšem sklidil jakýsi Angličan producírující se na čtyřkolce, ovšem pouze v rouše Adamově. Jeho bílý, kroutící se zadek svítil do dálky i přes mohutná mračna kouře ze zadních pneumatik další vytáčené Corvetty. Moc hezká podívaná, přerušovaná pouze krátkými, asi pětiminutovými průtržemi mračen. Počasí letos bylo vůbec velmi zajímavé. Na obloze se s železnou pravidelností střídalo slunečno s teplotou někde kolem pětadvaceti stupňů a do toho díky docela čerstvému větru od Atlantiku přicházela dost tmavá mračna nacucaná vodou jako houba. Ta mračna bez milosti vylévala svůj obsah, kde a kdy je zrovna napadlo, ale protože byla poměrně malá, se stávalo, že lidé vzdáleni od sebe třeba jen sto metrů byli zcela odlišně zasažení. Také doba oblievačky byla poměrně krátká, obvykle něco kolem pěti minut. Potom okamžitě následovalo plné slunce a veškeré antivodní vybavení putovalo rychle dolů, aby se člověk neuvařil zaživa. Nejdůležitějším obranným prvkem byly pořádné trekingové boty, kterými jsem oplýval v naší výpravě pouze já sám. Ostatních mě bylo upřímně líto. Další páteční akcí byl slavnostní oběd v našem ležení. Skládal se z domácího chalupářského guláše s chlebem a dalších bio ingrediencí. Doktorku Kateřinu Cajthamlovou by určitě z našich kombinací trefil šlak, ale náš zocelený team se tvářil docela spokojeně. Po kávě, která následovala záhy po lukulských hodech , jsme vyrazili na prohlídku boxů. Ty bývají v pátek otevřené pro veřejnost do osmi hodin do večera a pokud jsme si chtěli zblízka prohlédnout superstar celého cirkusu, nové PEUGEOTY, museli jsme opět vypustit ze svého programu Parades pilotes v centru Le Mans. Snad se mě někdy poštěstí tuto atrakci také shlédnout, aby moje sbírka dojmů byla kompletní. Boxy se chovaly celkem standardně, to znamená tiše a od loňska se ani moc nezměnily. Tradiční teamy také okupovaly svá domovská stanoviště, takže vlastně nic nového pod sluncem. Pescarolo na začátku, Audi na konci a někde uprostřed se schovával klenot francouzského automobilového průmyslu, dieselový závoďák PEUGEOT 908 HDi FAP ve dvou exemplářích. Zblízka vypadaly docela nevinně a na mechanicích se nedalo poznat, jestli práci jenom předstírají, nebo opravdu něco usilovně seřizují. Stejný obrázek se nám naskytnul také u boxu číslo patnáct, kde se připravoval na svou premiéru Charouzův system, počmáraný logy škodovky tak, že jeden by si pomyslel, že Oktáfka f tétéíčku vyrazila dobít svět. Po řádném provětrání spouští našich fotoaparátů, po otestování funkcí deštníků a návštěvě vnitřních prostor okruhu, jsme se někdy kolem desáté večerní dopotáceli na naši základnu, kde jsme ve společnosti zbloudilého Angličana probírali globální oteplování do téměř ranního kuropění. Nasazení, s jakým jsme tuto diskuzi vedli, bylo přímo úměrné počtu zlikvidovaných plechovek od STAROBRNA, pravidelně prokládanými třetinkama od jistě proslulého Anglického pivovaru. Závěry, ke kterým jsme dospěli, bylo samozřejmě z hlediska konspirace potřeba zapomenout, kteroužto podmínku jsme velmi snadno splnili. Na sledování sobotního startu závodu, letos posunutého z důvodu voleb na patnáctou hodinu, jsme se postavili asi hodinu předem na přírodní tribunu v zatáčce PORSCHE. Obloha v tu chvíli dávala naději, že start proběhne na suché trati a tato skutečnost nám zvedala hladinu adrenalinu v očekávání velké bitvy PEUGEOT kontra AUDI. Byl to vlastně první závod sezóny, kde se tito dva dieseloví rivalové poprvé setkali tváří v tvář. Vozy projely do zaváděcího kola v pořadí dle dosažených časů v kvalifikacích, to znamená, že jako lídr startovního pole figuroval jeden z vozů PEUGEOT. Po průjezdu celé eskadry pestrobarevných závoďáků jsme už jenom s napětím očekávali, kdo že se přiřítí od ARNAGE jako první. Po nějakých třech a půl minutách, které se zdály věčností, se objevilo na vedoucí pozici AUDI startovního čísla dvě, pak PEUGEOT, AUDI, PEUGEOT a Audina startovního čísla tři dělala lídra zbytku světa, který se marně snažil dokázat, že benzinové motory v závodech mají nějakou budoucnost. No, to jsem se trochu upsal, ale vypadalo to tak. Bohužel. Dále se pak závod odvíjel podle už všeobecně známého scénáře a naše veselá skupinka střídavě vlhnoucích a schnoucích fanoušků z Česka se přesouvala po všech divácky více či méně populárních místech kolem tohoto fenomenálního okruhu. V jedné fázi mě dokonce napadlo, že je to v současné době snad jediný okruh, kde slyšíte, jak závodní vozy opravdu odjedou. Žádná rychle se střídající akcelerace a brzdění, ale poctivý výjezd ze zatáčky s následným postupným řazením až na nejvyšší stupeň, rychlost přes tři sta a pomalu mizící zvuk vytočeného motoru v dáli. Nádhera. Nemá asi význam měsíc po závodě detailně popisovat průběh akce, včetně docela smolně katastrofického osudu značky AUDI, jenom snad vyzdvihnu opravdu povznášející pocit z účasti českého teamu. Při každém novém přiblížení se k dráze jsme velice napjatě očekávali, jestli je patnáctka ještě pořád ve hře a nepřetržitému držení palců bránila jenom občasná potřeba se posunout o kus dál, a nebo nutnost ovládat deštník. Vím, že je to trochu nespravedlivé vůči Tomáši Engemu, který se stal v Le Mans už pomalu inventářem, ale tým je tým. Závěr závodu byl poznamenán nejintenzivnějším a taky nejvytrvalejším lijákem za celý víkend. Ten trval bezmála dvě hodiny a nejenom že mě zcela rozmočil na poslední chvíli nakoupené plakáty, ale dokonce přinutil vyjet SAFETY CAR, který závodní pole vodil za sebou, až do uplynutí magického časového limitu, dvacetičtyř hodin. Tady se konečně dostávám k dobrodružství zmíněnému na začátku této reportáže, spojenému z naší snahou opustit kemp z vrozenou grácií a šarmem. Po tom, co jsme v pondělí krátce po čtvrté hodině ranní sbalili naše ležení s tím, že záhy vyrazíme směrem k domovu, zapadnul náš milovaný Transporter do bažiny, uměle vytvořené šílenými anglickými fanoušky na čtyřkolkách a crossových motocyklech během uplynulého víkendu. Když nám správce kempu řekl, že šofér od vyprošťovacího traktoru přijde tak mezi osmou a devátou, rozhodli jsme se vyprostit svépomocí. Díky tomuto rozhodnutí jsme otestovali vynikající schopnost spacích pytlů vytvořit adhesní vrstvu mezi pneumatikou a močálem a také se utvrdili v přesvědčení, že nemá smysl spěchat s ranní hygienou. Do sprch jsme po skončení vyprošťovací akce museli vstoupit znovu, tentokrát však zcela oblečení a vzájemně k nerozeznání, zato ven už jsme vycházeli jako zcela noví lidé, vymydlení, vyvonění, a u kterých se dalo docela dobře určit, kdo je ženská a kdo chlap. Taky barvu a délku vlasů už neovlivňovalo seno, důkladně promísené s místní rašelinou a díky protáčejícím se pneumatikám šikovně přisáté na našich lebkách. Prostě znovuzrození. Ceduli Le Mans určující konec obce, dle našich dopravních předpisů, jsme míjeli něco málo po šesté a do Brna jsme přijeli někdy po osmé večer. Na závěr bych chtěl poděkovat všem účastníkům, že nechtěli odjet v polovině rozjeté akce zpět, a také za to, že jsme si svorně slíbili, že příští rok se líp vybavíme na vrtochy počasí, ale určitě se do Le Mans vypravíme znovu. Takže žádné třikrát a dost, ale jen houšť a větší kapky, a to až do úplného zblbnutí . . . . Jura Beneš

Stručný, ale výstižný report: http://www.lemans.cz/2007/2007.htm

PEUGEOT v treningu porazil Audi !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! http://www.lemans.cz/2007/le_mans_2007.htm

Zkusím ještě odkaz na startovní listinu http://www.lemans.org/mailing/2007/02_27_invites/datas/jt2007_liste_invites.pdf Ta česká vlajka se tam vyjímá docela dobře . . .

Nechci se tady nějak drze vtírat, ale protože už není moc času, nabízím možnost výletu do Le Mans, kde se dá vidět naftový souboj PEUGEOT / AUDI přímo v reálu. :super:super Podmínky najdete na www.arcbrno.cz a tady ještě odkaz na pár fotek z loňského závodu, kdy ještě kralovalo AUDI R10 http://www.arcbrno.cz/galerie/?iSekce=36 :mad: