EliM

Něco pro cyklisty :)

30 posts in this topic

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče

jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí,

rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím

nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně-barevným letáčkem zobrazujícím

šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném

cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun

byl doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v

technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval

nezáživné podrobnosti jako převýšení ( několik km), profil tratě

pro zdravé cyklisty?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a

gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu krátkou(78 km)

a normální (100km).

Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná

naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně

zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem

vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z

mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé

nebudu přepínat, řekl jsem si , a nakonec zaškrtl KR+TKOU variantu.

Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvílu jsem se

pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá příprava

Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že

jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se

nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem

při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném

zákrytu za Lence Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze

holedbání, během které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich

známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák,

když se účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém

pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v

republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom,

že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy

dopoledne si sjedu toho Krále, a odpoledne si hodím lehký tenísek.

Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami

typu I love triatlon a no pain, no gain. Myslím také, že jsem byl

jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách.

Prostě-v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první před startem

Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a

vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí

mnohoslibující pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou

(s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož

parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka-soudě dle bílých čar na

dlažbě-byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo

několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel

parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to,

že již v té chvíly jsem zacítil první lehké známky únavy.

Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí

vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace

byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo

(promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí.

Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval

hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových

kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale

ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů

mě bude od počátku neférově zatížen. Když jsem následně zaujal

poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části

náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat š?astnější účastníky

protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne

ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako to

moje.

Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně

zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem.

Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat. neřeš vole, co je pod pět

stehů se nepočítá.

Fáze druhá start

Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li, dramatický popis prvních metrů

závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut

jsem totiž stál na místě , poté opatrně vedl kolo mezi masou

tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti

metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými

atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl.

Fáze třetí závod

Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by

asi byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět

jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné

nebylo. Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě

červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil(tehdy

jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc

kořenům, šutrům a roklím.

Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do

prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300-500

místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým

zklamáním, nebo? během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci

jdu na první stovku!Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl

pravo! a pak zase levo! a já se postupně propadal hlouběji do

startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne

rozladilo, nebo? jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii.

Po 15ti kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci(občas

prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či

šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit

taktiku. Tato změna proběhla z Umístit se na Dokončit. V tuto fázi

závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, nebo? ani já, ani nikdo jiný

okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří

volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé

měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola .

Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice.

Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou

minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje,

banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě

poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl

se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu

kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30ti stupňů, a na mne po

chvíli začala doléhat první krize. Od zhruba této chvíle pro mne závod

ztratil přesné kontury. To co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze

vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a

z vyprávění ostatních.

Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle

kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu

Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé

sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak.

Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste

představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do

které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha

některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení

součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl

kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral

krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po

podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím,

jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale

jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro

necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k

podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.

Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na Přežít.

Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na

umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně

do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky

naprostému vyčerpání (Naprostému? O jak jsem se pletl, byli jsme

teprve na padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při

zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i

mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že

již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas

obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil,

ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny.

Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené

kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít.

Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo

závod již používám ve velmi volném kontextu, nebo? skuteční závodníci

byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové

kapely, popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií

rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí

tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě

fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli, nebo? při chůzi vedle

kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní

brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při

sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým

okem na šutry přestal požívat.

Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m )

mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu,

nebo? jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval

svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku

ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry konečně!!

76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80 kilometru, uprostřed

hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým

propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s

odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla

chu? žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl

připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83tím kilometru jsem

konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi

domy v dáli! Na 85tém kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem

ne, nejel jsem, nebo? cílová rovinka byla opět do kopce na stadion,

ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl

byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka no

pain-no gain visíc z rámu volně fletrovala ne větru a já věděl, že

počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog

Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.

Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.

Share this post


Link to post
Share on other sites

Uááá to je síla...

Super popis, skvěle jsem se pobavil :D

Autor článku (účastník závodu) má můj obdiv za odvahu... :cool:

Share this post


Link to post
Share on other sites

... já v Krkonoších ... ale nebylo to tak drastiské ... i když v danou chvili a na daném místě jsem byla totáč ... :D:D:D

Share this post


Link to post
Share on other sites

To je něco jako horskej trol. Je to pomalý, líný když to řídíš, po dvou kopcích si i zafuníš..... no prostě nic pro člena spolku franc. lvíčků. Na horské kolo nemysli to není good idea :D

[Editován dne 10/3/03 Tomáš1]

Share this post


Link to post
Share on other sites

Tomáš1: Uff to jsem i oddech, já myslel že to je něco důležitýho :D:D:D:D

Share this post


Link to post
Share on other sites

Kolo??? Jo neco mi vypravel dedecek, kdysi se tim pry lide dostavali z mista na misto???

Koukam, ze i dneska se najdou priznivci historickych vozitek :)

Share this post


Link to post
Share on other sites

Saláti... :D:P;)

Kdysi dávno, když jsem měl řidičák první dva roky, jsem ročně na kole najel víc než autem. Teď je to, kupodivu, naopak...

Share this post


Link to post
Share on other sites

Kolo je super věc, osobně dám při jízdě po městě z bodu A do bodu B přednost kolu před autem, na kolo skočim a jedu, než vytáhnu auto ze dvora, nahřát ... to už jsem s kolem i zpátky v bodě A - a mám to zadarmo !! :D:D

Share this post


Link to post
Share on other sites

Aha. Já než bych vytáh kolo ze sklepa, napumpoval vypuštěný kola, našel zahozený ventilky a utřel flusance(bo co to je) na sedačce, tak jsem peginou v Praze a zpátky a je to bez námahy a bez nervů, jakej debílek mě někde sejme :)

Share this post


Link to post
Share on other sites

\"I LIKE MY PEGGY\"

protoze za \"mlada\" jsem najezdil nakole asi 4-5tkm za rok... jeste mi to kolo zbylo (silnicni) nechtel byste ho nekdo.... PC 40t Kč....jen pro obrazek... :cool:

[Editován dne 3/10/2003 voštík]

Share this post


Link to post
Share on other sites

Hele Voštík strč si ho ........ kam chceš. Už jsem nějak zapomněl co je kolo avšak po přečtení úvodního vyprávění si tak nějak matně vzpomínám, že jsem ho asi kdysi míval. Na tom se asi musí šlapat, nebo co.

Kdyby to bral každej jako deeper, nebo já, tak bysme na silnicích nechali o půl kýble nervů míň. Pežo?áků bikerů se to samozřejmě nemůže týkat, ale jestli mě něco dokáže vytočit na silnici, tak to není dědek v klobouku ani frajer v tátovo fáru, ale cyklista (lépe tři vedle sebe) na silnici.

:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D

Share this post


Link to post
Share on other sites

Create an account or sign in to comment

You need to be a member in order to leave a comment

Create an account

Sign up for a new account in our community. It's easy!


Register a new account

Sign in

Already have an account? Sign in here.


Sign In Now

  • Recently Browsing   0 members

    No registered users viewing this page.